Eva Ava Šranková - Izabela a její lásky

Izabela – Láskou spútaní; Čas nevinnosti; Izabela – V tieni Notre-Dame; Izabela a její lásky... štyri knihy, jeden a ten istý román. Keď po prvýkrát vyšiel, písal sa rok 2011 a uchádzal sa o cenu literárnej kritiky Zlaté pero vydavateľstva Ikar.

Zručne napísaný, krásny a strhujúci príbeh, ktorý sa výborne číta, sa od svojho prvého vydania teší pozitívnym ohlasom odbornej kritiky a veľkému záujmu čitateľov. A čomu sa raduje jeho autorka Eva Ava Šranková, označovaná za „slovenskú Benzoniovú“? Práve spomínanej Izabele, ktorá v týchto dňoch vyšla ako jeden príbeh v českom vydavateľstve Brána, a tak sa dočkala nielenže českého prekladu, ale čiastočne aj svojej reedície v českom jazyku ako Izabela a její lásky.

Vzrušujúci príbeh krásnej Izabely sa odohráva v stredovekom Francúzsku. Ak máte radi historické romány, tak tento nevšedný príbeh lásky, bolesti, zrady, hrdosti, ale aj cti vás dostane. Intrigy na kráľovskom dvore či hrdinské činy rytierov alebo odhodlanosť šľachtičnej bojovať s osudom oslovia nejedného čitateľa.

Intriky na královském dvoře, hrdinské činy odvážných rytířů, věrné i zrádné lásky urozených dam... to je vzrušující příběh pestrého života krásné Izabely, odhodlané bojovat s osudem. Mezi Anglií a Francií zuří stoletá válka. Lásku mladé šlechtičny Anny de Moselle a Filipa de Vosgues neúprosně zmaří otec dívky, ale z vášnivého vztahu se narodí děvčátko. Ale ani je osud v dospělosti nešetří. Krásná Izabela se musí rozhodnout mezi charismatickým vévodou lotrinským, který se o ni vytrvale uchází, nebo mezi mužem, který jí zcela nečekaně vstoupí do života. Pochopí hlavní hrdinka, že k opravdovému vztahu pouze vášeň nestačí?

Historický román plný lásky, zrady i nenávisti, zasazený do krutého období evropských dějin, nešetří emocemi a na Slovensku se stal bestsellerem.

Úryvok:

Izabela vyšla do chladné noci. Ve světle svící spatřila schody vedoucí z mramorové terasy do palácové zahrady. Během okamžiku se rozhodla sejít dolů a někde v tůni a tichu najít samotu.

Sestoupila z terasy a tichounce našlapovala ve tmě. Nevšimla si postavy, která právě přicházela.

René ď Anjou náhle poznal okouzlující dívčinu, kterou povolal do svého paláce a vykročil k ní. „Cožpak vás už omrzela kapitánova společnost, madame?“ promluvil k ní potichu, aby ji nevyplašil, protože věděl, že si ho nevšimla.

Izabela nečekala, že tady někoho potká, a už vůbec ne, že by to mohl být sám král.

„Ne, pane,“ odvětila samolibě, „jen jsem se potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu.“

„A jen tak jsi toužila nastydnout se v této chladné noci!“ Jedovatě vyplivl slova a přiblížil se k ní. „Proč lžeš?“ zachraptěl a přitáhl si ji k sobě. „Vidíš, celá se třeseš! Noc už není stvořená na procházky v lehkých šatech. Utekla jsi před něčím jiným, akorát zatím nevím, před čím. Urazil tě snad pan de Briene něčím? Ale to je jedno. Důležité je, že jsi teď tady. U mě!“ náruživě ji objal.

Izabela na něho hleděla s úzkostí a tichounce zasténala: „Prosím... Pusťte mě, pane!“

„Ne!“ špitl důrazně. „O této chvíli jsem celou dobu snil...“ sklonil hlavu a políbil ji koutkem úst. „Pomyšlení na to, že bych tě víc neviděl, nedržel v náručí tvoje sladké tělo, mi připadalo nesnesitelné.“ Zmučeně šeptal do jejích vlasů a něžně líbal Izabeliny lesklé kadeře.

Na okamžik zavládlo ticho. Bylo slyšet jen zvuky, které v noci vydává spící krajina. Ani jeden z nich nevěděl, že je sledují zúžené zorničky Andrého. Za keřem s napětím jako šelma pozoroval královského vetřelce, který držel Izabelu v náručí. O podobné chvíli se mu během dlouhých nocí mnohokrát zdálo... Zuřil a nemohl dělat nic, jen čekat.

Izabela ve svém nitru naslouchala ozvěně vévodových slov, které byly tak krásné a zároveň něžné, že se musela přemáhat, aby jejich kouzlu nepodlehla.

„Jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem doposud viděl... Nejkrásnější dáma křesťanského světa! Pojď se mnou... musím tě mít. Hned teď! Udělám tě svou královnou... budeš mít krásný život,“ dýchal přerývaně. Povolil objetí, hladil její prsa pod nádhernou tkaninou a náruživě zasypával její chladná ramena polibky.

Najednou vystřízlivěla z kouzla, které v ní vyvolala jeho náruživá slova, a šikovně uhnula rozvášněným rtům a rukám vévody. Uskočila na stranu a přivřenýma očima pozorovala Reného udivený obličej.

„Řekni mi, vévodo,“ ozvala se nazlobeně, „proč ti tak záleží na mém štěstí?! Tvoje tělo a smysly ovládla žádostivost stejně jako vášeň oslepila i ostatní muže, kteří mě chtěli mít a litují, že mě nedostali! Na světě je hodně žen, které by se rády proslavily, že jsou nebo byly milenkami krále, ale já mezi ně nepatřím! Mnohé touží po tom, předvádět se svým krásným tělem, a ty nemáš důvod upínat se pouze na mě jedinou! Nechci ti patřit a ani nikdy nebudu!“

René zlostně, téměř zuřivě vykřikl: „Proč mě provokuješ?! Už jsem tě držel v náručí, klečel jsem ti u nohou. Vím, co udělaly moje polibky s tvým tělem, ale ty moje city nechceš opětovat! Naopak, cítím, jako kdybys mnou pohrdala.“

„Ne, pane! Nepohrdám vámi,“ povzdechla si smutně. „Jen nechci být další z vašich nesčetných milenek,“ dodala. Půvabně se před ním uklonila a s narovnanými rameny se vydala zpátky do paláce. Byla rozhodnutá požádat vévodkyni o svolení odejít ze slavnosti. Měla už toho dost a toužila se vzdálit.

„Jen si jdi!“ zvolal za ní. „Dnes ti to ještě dovolím, ale později tě přesvědčím, že to není tak, jak si myslíš. Můžeš být jediná... Slyšíš Izabelo? Jediná, kterou budu milovat!“

V té chvíli, kdy to vyslovil, ho André začal nenávidět. A to kvůli ženě, kterou navzdory všemu miloval, a vévoda mu ji chtěl vzít. Počkal, až utichnou Reného kroky a rozběhl se k paláci. Byl rozhodnutý vyhledat Izabelu a vyjasnit si s ní neshody, které mezi nimi zavládly